Jakub z Prahy - přání: spřažený bicykl DUPLEX
Velký DÍK patří DOBRODÁRCI přání: Marcela Lhotská, její tým a klienti Oberbank
Ahoj lidi, jmenuji se Jakub. Do svých sedmi měsíců jsem se vyvíjel jako normální zdravé miminko. Vtom jako blesk z čistého nebo přišlo něco neočekávaného – několikahodinový epileptický záchvat, který mi nevratně poškodil mozek. Od toho okamžiku bylo vše jinak – úplně se změnilo moje chování i rozvíjející se intelekt. Navždy jsem se zařadil mezi mentálně postižené a i v dospělém věku zůstal na úrovni tříletého dítěte.
Do mých pěti let mě pak ještě devětkrát vezla záchranka s velkým (grand-mal) epileptickým záchvatem. Moji rodiče, oba vysokoškoláci, museli zapomenout na nějaké ambice – do žádné školky mě kvůli divokému chování dlouho nechtěli. Nakonec se přeci pak slitovali a v osmi letech mě vzali do přípravného stupně pomocné školy, kam jsem chodil až do svých 17 let.
No spíš než učení to bylo takové hraní – skládali jsme skládačky, zpívali písničky, snažili se nás i učit počítat do deseti a aspoň poznat své jméno v textu. Ano, snažili se s námi i malovat, to mi ale vůbec nešlo, tak jsem raději vždycky předem zlámal všechny pastelky. Naopak mi celkem šly pohybové aktivity, ale samozřejmě jsem nemohl nikdy běhat samotný…...
Když jsem odrostl dětskému odstrkávadlu, mí zdraví vrstevníci a mladší sestra už dávno bravurně jezdili na kole. Bylo jasné, že tohle nikdy nezvládnu: jednak neudržím rovnováhu a i kdyby náhodou chvíli ano, tak co kdyby zrovna přišel obávaný epizáchvat…..Tak mi rodiče nakonec koupili takovou větší tříkolku. Šlapání mi celkem šlo, ale pochopitelně jsem neměl nikdy rozum z toho, kam mohu jet a kam ne. Tak tatínek přivázal za tu tříkolku provaz a běhal za mnou jako za pejskem. Inu pro okolí jsme byli dobrá atrakce. Ale i téhle tříkolce jsem časem odrostl a co dál? Přitom vyjížďky po vesnici i do přírody mě vždycky tak bavily a dodnes je to jediné, čím se pořádně zabavím.
Už víte, že nikdy nemohu jet sám…Jednou na táboře pro postižené děti jsme si s tátou půjčili běžné dvoukolo, kde jsem seděl vzadu za tátou. Táta byl ale trvale „v nervu“, protože se nemohl pořád otáčet a sledovat, co tropím tam vzadu a zda na mě nejde záchvat. Další léto přijela na tábor jiná rodina s takovým dvoukolem, na kterém jezdci sedí vedle sebe. Řídí pochopitelně jen jeden. Takže táta by hned viděl, zda na mě nejde záchvat a včas by zasáhl. Tohle dvojkolo jsme si na chvíli půjčili a hned věděli, že to je přesně to, co potřebujeme! Jen nám trochu vyrazilo dech, když jsme se zeptali na cenu…i když je jasné, že je taková složitější věc, co nejde vyrobit na běžícím páse….
A pak se přání dostalo k nám, sdíleli jsme ho a skvělá parta z Kladenské pobočky Oberbank v čele s Marcelou Lhotskou se do toho opřela. Požádali o pomoc své klienty, ty neváhali fnance na kolo věnovat a nakonec se podařilo vybrat potřebných bezmála 27.000,-. Jakub může jezdit, užívat si a trávit čas vesele venku se svou rodinou.
At' je tento příběh inspirací pro všechny skvělé party lidí, kteří se rádi vhrají do zajímavých a bláznivých projektů .... at' se daří takto spojovat lidi i nadále a plnit krásná přání!
Děkujeme :)
